Tenhle web má rád sušenky. Pokud s jejich konzumací souhlasíte i vy, potvrďte to stisknutím tlačítka.

Venku zase prší

Prší?

Třicet

Venku zase prší. První rány tejdne jsem vyléčil dvěma Prazdrojema a jdu se připravovat na úterý. Želivského. Odpočet do příští soupravy zamrznul na pěti minutách a deseti vteřinách. Jsem tu sám. Procházim se po nástupišti sem a tam. Koukám na číslice na žlutý trakční kolejnici a snažim se v nich najít nějakej smysl. Asi nějakej maj, ale na jejich dekódování nemám momentálně dostatek energie. Pravděpodobně to budou čísla supportů, co držej kolejnici přimontovanou k zemi. Odpočet skočil z pěti na dvě minuty. Nikde ani živáčka. V tuhle dobu dost netypickej pohled.

Je mi osm. Jako každej rok, i letos jsme s rodičema vyjeli do Janskejch Lázní. Táta chce pořád chodit na túry. Nenávidim to. Jsem tlustej a malej. Je odpoledne a venku neni zrovna hezký počasí, ale vyrazili jsme s tátou na výšlap. Jsme tu jen my dva. Máma se ségrou zůstaly na hotelu. Před náma se táhne pozvolnej kopec. Vleču se. Chci dát tátovi najevo, jak moc mě tyhle procházky nebavěj. Snaží se mě motivovat a přidává do kroku. Marně.

Dálkový světla přijíždějící soupravy už házej prasátka na nablejskanou kolej a vlak před sebou žene vzduch do stanice. Pořád jsem tu sám. Kam se, do prdele, všichni poděli? Ve vagónu je asi pět lidí. Hrozně hezká slečna čte z Nabokova a ujídá přitom z pytlíku hroznový víno. Chlapík s bundou dopravního podniku si právě rozevřel plánek pražskýho metra. Snažim se v hlavě vymyslet všechny možný scénáře, proč to asi udělal.

Vleču se dál a táta mizí za horizontem. Když přicházim na kopec, táta nikde neni. Vůbec nikde. Jsem tu sám. Zmocňuje se mě strach a totální beznaděj. Přede mnou dlouha cesta, která vede po hřebeni až k Pardubickejm boudám, napravo mýtina, sráz a výhled do údolí.

Další oznámení o uzavření stanice Muzeum. Už to odřikávám společně s chlapíkem z repráku jako nějakou mantru. Změnili hlášení v angličtině. Má uplně jinou formu než to, který používali v prosinci, když byla uzavřená druhá loď stanice. Nerozumim tomu, proč to udělali. Možná tam někdo našel nějaký chyby v překladu, ale přišlo mi to předtim naprosto srozumitelný. Staroměstská. Slečna si strká tlustou knížku do kabelky a dělá uzlíček na pytlíku s vínem. Ale vypadá to, že ještě nevystupuje. Asi se už s předstihem připravuje na výstup na Malostranský. A nebo se jí možná prostě už nechtělo číst. A jíst víno bez knihy jí možná taky nebaví. Možná.

Brečim a volám na tátu. Žádná odpověď. Volám znovu. Myslim, že i nadávám. Najednou se napravo nad mýtinou objeví obláček kouře. Jdu na okraj cesty. Táta sedí na srázu v trávě a kouří. Strach je pryč. Táta je tu. Snažim se dělat jakože nic. Jsem na něj hrozně naštvanej. Chytám ho za ruku. Do konce dne s nim ale nepromluvim.