Dvacet devět

Venku zase prší. Bouřka. Čekal jsem na ni tak dlouho, že už jsem úplně zapomněl, jak moc mi chyběla. Z našeho akvárka sleduju židovský hřbitovy a parkoviště před budovou. Zaparkovaný auta dostávaj solidní masáž a nebe prořezávaj blesky. Sleduju tu dokonalost a nevnímám, co se kolem mě děje. Moji meditaci zabíjí kolega, kterej se očividně celej den kope do prdele. „To si ještě nikdy neviděl bouřku, ty vole?”

Let’s have a toast for the douchebags.

Je po bouřce. Déšť zeslábl, ale slunce už asi dneska neuvidim. Ani mně to nevadí. Přecházim jeden z nejnebezpečnějších přechodů pro chodce v republice mezi Hagiborem a Don Giovannim. Z hotelu zrovna vyšla skupinka Italů a jdou se mnou směrem k metru. Řvoucí motor, odfouknutí turba. Impotentní mamrd v bílym béemvéčku těsně míjí obrubník u autobusový zastávky. S úsměvem Jokera vjíždí plnou rychlostí do kaluže, která se tady na jeho příjezd celej den pečlivě připravovala. Menší tsunami zasahuje asi dvacet lidí, který před chvilkou vystoupili ze stošedesáttrojky. Během nanosekundy se z davu ozývá asi patnáct set výrazů ze Šmírbuchu jazyka českého.

Let’s have a toast for the assholes.

Jak težký je zapamatovat si základy slušnýho chování na eskalátorech? Pro pomalu chápající tvory tam dopravní podnik dokonce dal i informační cedule. Napravo se stojí, nalevo se chodí. Jednoduchý. Stejně se ale vždycky najde Lojza, kterej se postaví nalevo a blokuje všechny ty, co se z jakýhokoliv důvodu rozhodli schody seběhnout. Čumí přitom do mobilu a na nějaký „S dovolenim.” z vysoka sere. Druhej extrém jsou pak božský výtvory, který celý schodiště seběhnou tak rychle, že se u toho div nepřizabijou. Na konci eskalátoru se ale naprosto nečekaně zastavěj a rozhlížej se, na který nástupiště maj vlastně jít. Jelikož za nima po schodech běží ještě dalších deset lidí, efekt Newtonovy houpačky na sebe nenechá dlouho čekat.

Let’s have a toast for the scumbags.

Malostranská a tradiční výjev. Narvanej ostrůvek ve směru na Chotkovy sady, lidi pobíhající po kolejišti, turisti luštící jízdní řád. Přemejšlim, jak asi architekt týhle tramvajový zastávky v noci spí. Přijíždějící dvanáctka je narvaná k prasknutí. Nedočkavý turisti se hrnou do tramvaje bez jakýhokoliv náznaku toho, že by nejdříve nechali vystoupit ty, co vystoupit chtěli. Partička mladejch Němců tlačí frontu, která se u předních dveří připravovala k výstupu, zpátky do tramvaje. Jsou tak úspěšný, že celá tramvaj nakonec vystupuje zadníma dveřma. To máme za Sudety. Postarší pán, kterej se odmítl skupince podřídit, si loktama proráží cestu k přednim dveřím. Posledního fricka, kterej postává na schodech tramvaje a nechce se hnout, potom dost elegantně vyhazuje z tramvaje. Dveře se zavíraj a frajírek s kýblem na hlavě už nestíhá znovu nastoupit. Výraz v jeho tváři se nedá dost dobře popsat. Zalejvá mě pocit naprostý satisfakce.

Let’s have a toast for the jerk-offs.