Třicet šest

Venku zase prší. Dočítám další kapitolu knížky Mikoláše Tučka a řikám si, jestli budu mít taky někdy důvod napsat malou sbírku pamětí a hlavně, jestli v nich bude vůbec o čem psát.

Jdu se projít po Břevnově. Neprší nijak zásadně a celej den sedim doma. Poslouchám zpravodajský podcasty, na který jsem přes tejden neměl čas, nebo spíš náladu. Rusové dál unášej děti z Ukrajiny. Snažim se vymyslet, co by se asi muselo stát, aby se Rusko vrátilo na mapu civilizovanýho světa.

Pyramida vypadá prázdně. Svítí jen pár pokojů a před vchodem pokuřuje pikolík. Přes deset let rozestavěná budova Multifunkčního operačního střediska Malovanka vypadá, že každou chvíli spadne. Výstavba týhle kadibudky, co má sloužit jako velín pro tunely a dopravu v Praze, už trvá dýl, než trvala několikrát prodlužovaná stavba tunelu Blanka. Jen graffiti „Kdy už to bude hotový?” na vlněnym plechu oplocení tu je už asi třetim rokem.

Jdu směrem k hradu a doufám, že na Hradčanech nepotkám partičky nachcanejch Čechů, co se vracej z Demonstrace proti chudobě, která se dneska odehrála na Václaváku. Vypínám podcasty, jelikož si nechci kazit víkend. Doposlechnu si to někdy v příštích dnech při práci. Možná. Hail to the Thief bude lepší potrava pro uši.

Loretánská je plná turistů, což v tuhle dobu a za tohodle počasí nebejvá zvykem. Ale nevadí mi to. Na Hradčany turisti patřej. Bez nich je to tu hrozně prázdný. Dávám si pomyslnejch pět se sochou TGM a chvíli postávám před Bránou Titánů, kterou český média z nějakýho důvodu přejmenovali na Bránu gigantů. Flex executed.

Déšť se postupně proměnil v nepříjemnej sníh a vítr rozevlál českou i ukrajinskou vlajku na Prvnim nádvoří. Zase je tu ten patetickej pocit na hrudi. Po deseti letech ale není rušenej refluxem, kterej se mi při pohledu na českou vlajku neustále vracel. Prase bylo poražený, guláš je uvařenej. Bude to dobrý. Všechno bude dobrý. Budeme se mít rádi, planeta nechcípne, věda zvítězi, Ukrajina zůstane Ukrajinou a papriky budou zase levný.