Čtyřicet čtyři

Litva. Ten pocit, když se poprvé ocitneš v zemi, ve který jsi nikdy nebyla. Bylo by odvážný tvrdit, že to s tebou udělá něco zásadního. Prostě jsi přejela z jednoho bodu, co něco znamená, do bodu, co znamená něco jinýho. Teda pro někoho. Vlastně pro spoustu lidí. Jenže už není nikdo, kdo by ti to potvrdil. Hraniční kontrola neproběhne. Nikde nestavíš. Není tu jediná cedule. To, že jsi v jiný zemi, ti oznámí až tvůj operátor. A pokud máš Vodafone, pošle ho možná ještě dneska. Jenže stejně to na tebe padne. To zadostiučinění. To malý soukromý vítězství. Jo, jsem tady!

„Bilety!” Průvodčí, co vypadá jako plukovník Sanders, chce vidět můj lístek. Dávám mu IR pass a občanku. „Rezerwacja?“ Ukazuju email od Polskejch drah. „Wszystko w porządku. Dokąd idziesz?“ Ptám se ho, jestli je angličtina v pohodě.

„Brak angielskiego. Brak niemieckiego. Dokąd idziesz?“ Dochází mi, že mu rozumim. Protože mluví polsky. „Vilnius!“

Rukama mi vysvětluje, že musim přestoupit v Mockavě. Já mu rukama vysvětluju, že to vím. Směje se a ke kolegovi prohodí něco o tom, že Češi nakonec vždycky rozuměj. K francouzskýmu páru na protější dvojce už tak vstřícnej není. I když kolonelovi nerozumím, začnu páru dělat překladatele z polštiny do anglofrancouzštiny. Jedou do Kaunasu. Polák na ně něco řve — netuším co. Já jim to jakože překládám, ale vlastně jim jenom říkám, že musej přestoupit na stejnej vlak jako já a že mu maj ukázat jízdenku, místenku a občanky. Proč nás kontroluje asi pět minut před konečnou, nechápu. Ale měl na to, pravda, jenom šest hodin.

Mockava. Vesnice uprostřed ničeho. Je tu nová staniční budka a dvě lavičky. Jinak vůbec nic. Začíná poprchávat. Lokomotiva zastavila pár metrů za perónem. Vlak má přednahraný hlášení v angličtině.

Mockava, konečná stanice. Přestup na LTG. Tento vlak dále pokračuje ve směru Varšava.

Zvedáme se. Bereme si batohy, kufry a všechny artefakty naší šestihodinový existence v tomhle vlaku. Během minuty se poprchávání mění v průtrž. Průvodčí nám sděluje, že další spoj přijede za 5 minut a že můžeme počkat ve vlaku, jelikož tenhle odjíždí až za 15. Poláci jsou fajn lidi.

LTG Link přijíždí na vedlejší kolej. Vystupujou z něj dva lidi. Asi veškerý obyvatelstvo týhle díry. Sedám si na sedačku v první třídě a po měsíci poprvý cejtim náznak štěstí. Další konečná je ta nejzásadnější. Pokud to zvládnu tam, dál už se to bude všechno dít samo.

Litva je zatím velmi nijaká. Nedokážu si na ni udělat názor. Není tu nic. Občas strom, jinak rovina a pláně. Tu a tam kombajn, výjimečně auto. Takhle cesta pokračuje další hodinu.

Pracuju, wifina tu funguje na výbornou. Něco mě ale ruší. Zvedám hlavu od notebooku a snažím se identifikovat, co to je. Klapání kol! Ta-dam ta-dam, ta-dam ta-dam. Tak dlouho jsem tenhle zvuk neslyšel a necejtil! Litevská železnice se drasticky modernizuje, západ je ale trochu pozadu. Maj tu ještě blokový koleje s dilatačníma spárama.

Za oknem se objevujou první náznaky civilizace. Klapání kol končí. Dál už pokračuje jenom hukot svařovanejch kolejnic, kterej jen výjimečně naruší přejezd výhybky nebo skřípění okolků při průjezdu ostřejší zatáčkou.

Kaunas. Všichni cestující s krosnama a hipsterskejma batohama vystupujou a já si říkám, jestli jsem tu neměl vystoupit taky. Za další hodinu přijíždíme na konečnou. Průvodčí nám lámanou angličtinou oznamuje konec cesty.

Centrální stanice Vilnius. Ukončení vlaku. Je tady šest a půl hodiny odpoledne s patnácti stupni. Děkujeme vám za cestu. Byli jste pro nás důležití.

Anglicky mluvící cestující se lámou smíchy v pase.

Je mi dobře.