Padesát pět

Otevírat dveře, který jsou nadobro zavřený, se nedělá. Jenže jsou dveře, který nezavřeš, protože jediný, co z nich zbylo, jsou oprejskaný zárubně s vyrvanejma pantama. A ty kolem nich v průběhu všech těch let chodíš a pomalu zapomínáš, jestli tam vůbec nějaký dveře kdy byly. Jo, kamaráde. Byly. Ale na barvu už si nevzpomeneš. Ani jestli byly ze dřeva, nebo z nějaký levný překližky, která byla v Lípě snad všude.

Píšu Ti blog o tramvajích, letadlech a různejch věcech, co se mi dějou ve městě. Jenže tohle je jiný město. Město o kterym Ti píšu, je moje město, ne Tvoje. Je v něm jenom to, co jsem se v něm rozhodl nechat. Ale s městem, ze kterýho pocházim, podobnej trik udělat neumim. Vždycky, když se do něj vracim, sevře se mi žaludek. Jenom na chvilku. Jakmile přejedu most nad Narexem, je to zase dobrý.

Vidět jenom to, co potřebuješ v danou chvíli, je dovednost, kterou si nejde vypěstovat ze dne na den. Vyžaduje to soustředení. Nebo specifickou sadu nástrojů. Tu svoji jsem si sestavoval hodně let a považuju ji za tu nejlepší na trhu. Sestávala z jednoduchejch pravidel.

Ve svejch deseti letech jsem měl vybudovanej geniálně propracovanej systém lží, přetvářky a intrik, který mi pomáhaly přežít do dalšího dne. Pravidla to nebyly složitý. Objevit je a osvojit si je ale zabralo nějakej čas. Nicméně za pár let jsem je ovládal líp, než malou násobilku.

Předně bylo důležitý se dostatečně distancovat od spolužáků, kamarádů, i vzdálenejch rodinnejch příslušníků. Nemluvit s nikym o rodině. Neupoutávat na sebe ani na rodinu jakoukoliv pozornost. Nikdy nikoho nezvat domů! Vždycky mít připravenou zásobu výmluv, proč k nám dneska nikdo nemůže – a střídat je tak, aby to nevzbudilo jakýkoliv podezření. Vymlouvat se na to, že se doma maluje, můžeš jednou, maximálně dvakrát za rok. Ne třikrát do tejdne, že jo. Dětská kreativita ale nezná mezí, takže pro mě časem bylo vymejšlení novejch a originálních výmluv docela zábavnou kratochvílí.

Nejdůležitější pravidlo bylo smát se. Ty vole, hlavně se smát! To byla alfa i omega. Ať se děje cokoliv. Na veřejnosti se vždy pouze smát. Kabelová televize mi dala dokonalou školu humoru. Spolu se světem počítačů a ségrou mi pak dost možná zachránila život.

A když jsem si náhodou nevěděl rady, stačilo se držet všeobjímajícího pravidla: Vyvaruj se všeho, co by mohlo Tvoje dětský ego byť jen náznakem konfrontovat s faktem, že žiješ v domácnosti s alkoholikem.

Potom tu ale byla sada praktickejch nástrojů. Ta nenabízela žádnej prostor pro kreativitu. Šlo o skalpely. Nástroje, který bylo potřeba používat jenom občas, ale o to víc bylo potřeba je udržovat ostrý a připravený k okamžitýmu použití. Patřilo mezi ně například co možná nejefektivnější volání erzety. Předat veškerý informace během jedný jediný věty. Pokud možno rychlejš, než stará dvanátsettrojka v garážích špitálu vůbec stihne nastartovat. Spočítat pravděpodobnou konzumaci. Pochopit, jak funguje nemocnice. Vědět i poslepu, v kolikátym patře je neurola. V kolikátym ARO. Kde má který oddělení JIPku. Zapamatovat si, že musim nosit návleky na boty. Seznam léčiv. Zapamatovat si, že se na ARO nemluví. Návleky. Zapamatovat si, že se na ARO nebrečí. Návleky!

Alkohol. Nebo ethanol, popřípadě ethylalkohol. Tahle mrdka se pokusila zničit můj život ještě dřív, než jsem se stihl rozkoukat. A životy nás všech poničila tak, že z nich občas zůstalo jenom neurčitý cosi, co převaluješ mezi palcem a ukazováčkem a přemejšlíš, co tohle všechno vlastně, kurva, mělo bejt.

Tohle léto je to dvacet let, co se tahle kapitola mýho a našich životů, doufejme, nadobro uzavřela. Stál při nás svatej i se svoji armádou andělů v podobě neurochirurgů, anestieziologů, psychologů, psychiatrů a adiktologů.

Ne všichni maj tohle štěstí. Většina lidí ho nemá.

Tak nebuď pořád nasranej.