Padesát čtyři

„Je to málo slaný. Vůbec se mi to nepovedlo. Tak snad se to bude dát jíst.” Máma mi podává talíř s uhlířinou a já nevim, jestli mám reagovat klasickym „Ale prosimtě!”, nebo „Ale jdi ty!” Něco asi říct musim. Rychle zabořim vidličku do talíře a naberu sousto. Vyhrknu „Je to super!”, čimž považuju konverzaci na tohle téma za uzavřenou. „No, nevim. Nějak se mi to nepovedlo.” Tak teda utrousim ještě aleprosimtě a dál už řešíme jen sršní hnízdo v podkroví chaty.

U zídky před barem rozečítám první kapitolu nový knížky a čekám, než dorazí kamarád. Je tu jen pár lidí. Barman ani neni za barem – sedí venku se svejma kumpánama. Objednávám si u něj gin tonic. Začátek nový Murakamiho knížky mě hrozně nebaví. Autor volně navazuje na starší román, kterej byl tak složitej, že jsem ho četl asi natřikrát. Vypadá to, že to bude zase jeden těch velmi abstraktních příběhů, u kterejch musim zapojit hodně přemejšlení a představivosti. Přemejšlel jsem ale už dost a představivost dneska těžce postrádám.

Odhazuju sekačku. Měl jsem ji na zádech poslední čtyři hodiny. Ticho. Dvoutaktní motor utichl a já sedim ve zbytku vysoký trávy, kterou možná ještě dneska dosekám. Lehám si v postroji na záda – extrémně nepohodlná činnost, ale užívám si ji. Na zápěstí mi sedí hovado a do kalhot mi pravděpodobně právě zalezlo pět klíšťat. Mír.

Bolt. Existuje ještě vůbec Uber? Pozdrav a zdvořilostní fráze řidiče. „Z flámu?” Nevim. Flám to teda rozhodně nebyl, ale nemám energii rozvádět dál tenhle rozhovor, tak přitakávám. Pět minut hledám sponu bezpečáku, protože se mi nechce umřít uprostřed Vinohrad cestou z piva. Svítit si mobilem je ale zbytečná senzorická zátěž. Před nájezdem na Žitnou jsem konečně úspěšně připoutanej. Kamarád mi dneska promlouval do duše. Jasně, že udělám přesnej opak toho, co mi doporučoval, ale měl pravdu.

Rychlá sprcha a vyrážim do centra na pivo. „A nedáš si něco k jídlu?!” volá na mě máma před odchodem. Nemůžu najít centrum. Nemůžu najít pivo. Tohle město má paralelní dimenzi, ve který těch téměř čtyřicet tisíc lidí žije. Na ulicích totiž neni vůbec nikdo. Jako v Hard-boiled Wonderlandu. Vždycky mě to fascinuje, vždycky jsem z toho upřímně překvapenej. Tohle město se mi všema způsobama snaží říct, že o mě nemá zájem. Ale stejně se sem zase vrátim.