Tag #tramvaje

Procházka po Karlově mostě v sedm ráno má mnoho výhod. První je samozřejmě absence turistů. Další jsou potom například perfektní světlo na focení nebo ideální počasí na běh. Ani jedno dneska neprovozuju, šel jsem se prostě jenom projít předtim, než vypuknou první požáry ve městě. Kavárny maj ještě zavřeno, takže si nesu kafe z domova. Karlova, Liliová, Řetězová. Všude prázdno. Centrum je moje.

Cestu dvojkou z Podolí mám rád. Ne vždycky. Někdy jí rád nemám, někdy totiž stojí za hovno. Ale některý věci v životě prostě jednou za čas stojej za hovno. Na Kublově je prázdno. Jsem jedinej na zastávce. Ve vzduchu je cejtit jaro. Jaro a Staropramen.

Po měsíci si už zvykám na prázdninovej provoz. Na Bělohorský jsou ještě vidět zbytky kaluží z noční průtrže, teplota už ale zase lízá třicítku. Klimatizovaná ForCity. Spolu s bublinkovou fólií považuju klimatizaci za jeden z nejlepších vynálezů lidstva. Pražský hrad. Na Ministerstvu obrany vlaje vlajka na půl žerdi. Sleduju ji a v hlavě si přehrávám patetický scény z válečnejch filmů. Zalejvá mě při tom pocit falešnýho patriotismu.

Sobota. Nasedám do dvacetpětky a pouštim si svůj playlist Vypsaný fixy. Všechny břevnovský hospůdky jsou narvaný k prasknutí. Bernard, zasmrádlej Drinopol i Marjánka. Plnej je i dlabačovskej restaurant Malovanka.

Mrzne. Druhej den po sobě sněží. Most Legií je narvanej chodcema. Dvacetdvojka přijíždí k divadlu. Myslim, že většina lidí nastupuje jenom proto, aby se zahřáli. Tramvaj zastavuje a většina lidí se sune ke dveřím.

Všechny budíky selhaly a já se probouzim do sluncem prosvětlenýho bytu. Tohle ráno bolí. Tělo je dvakrát těžší a mysl bez tíže. Autopilotem se dostávám z bytu a jdu na dvacetdvojku. Pener s vánočnim stromečkem a tuberou nastupuje do dvacetpětky.

Venku zase prší. Poprvý zažívám boční vítr při přistání na Ruzyni. Nic příjemnýho. Návraty domů z cest jsou vždycky bolestivý. Tentokrát i proto, že mě poprvý v životě dohnal jet lag. Teda pásmová nemoc, jak se tomu řiká v českejch vodách.

Je pod mrakem. Teplota je někde na patnácti a já se v duchu poplácávám po zádech, že jsem si vzal dneska bundu. V Revoluční to zase smrdí jako rok nemytej vágus. Sedám na osmičku a pouštim si Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Na Štefánikově mostě jede partička turistů na Segwayích.

Venku zase prší. Zalejzám do díry na Malostranský. Něco je špatně. Nikdo tu neni. Nikdy v životě se mi to nestalo. Nikdy jsem na tomhle nástupišti nebyl sám. Ne v tuhle denní dobu. Chvíli přemejšlim, jestli jsem nevlezl do zavřený stanice. Eskalátory ale fungjou a odpočet do dalšího vlaku ukazuje 40 vteřin.