Dvacet sedm
Všechny budíky selhaly a já se probouzim do sluncem prosvětlenýho bytu. Tohle ráno bolí. Tělo je dvakrát těžší a mysl bez tíže. Autopilotem se dostávám z bytu a jdu na dvacetdvojku. Pener s vánočnim stromečkem a tuberou nastupuje do dvacetpětky. Vcelku to kvituju a zároveň přemejšlim, k čemu, doprdele, bezdomovec potřebuje vánoční stromeček?
Na Malovance nastupuje početná skupina japonskejch turistů. Pyramida je plodí s neuvěřitelnou vytrvalostí každej den, ale dneska je to nadprůměrná úroda. Vypadá to, že se tu sešla půlka Honšú. Vedoucí výpravy se snaží všechny rozdistribuovat po tramvaji, ale spíš mu to nejde. Od Pohořelce až k letohrádku pak cvaká lístky pro celou skupinu. Permanentní bzučení raznice už mi začíná lízt na nervy. Na Malostranský hledám nejbližší dveře z tramvaje a bez jakýhokoliv onegaišimasa nebo domo arigata se snažim dostat ven. Výletníkům ale dochází, že vystupujou taky.
Na úzkym nástupnim ostrůvku Malostranský je odhadem asi šestnáct milionů lidí, ke kterejm se postupně přidává celá tokijská prefektura s dé pětkama na krku. Přestože je tenhle zážitek pro Čecha vcelku stresující, Japonci se smějou, povídaj si, a sekvenčnim snímaním kropěj všechno kolem sebe. Zvuk závěrek foťáků se po chvíli slejvá v jedinej dlouhej tón. Aktivuju svůj spidey sense a kalkuluju, kolik loktů, snožek a ran na solar plexus mě bude stát opuštění tramvajový zastávky. Zpomaluju čas a monitoruju dění kolem sebe. Nalevo ranní dopravní špička Prahy, napravo dvě Škody ForCity. Kolem mě mix nasranejch Čechů a smějících se Japonců. Řidič dvanáctky se začal dloubat v nose a mladá pani s kočárkem vyndavá zrcátko a líčenku, aby se před smrtí ještě trochu upravila. Troubení aut ze všech stran, ale svatba žádná. Čas se zase zrychluje. Vracim se do reality. Klárov prořízlo něčí „Jděte už všichni někam do píči!”
Japonci začínaj poměrně obratně formovat skupinku pro selfie. Uspěli. Nechápu, jak to na tom čtverečnim mikrometru dokázali. Kdybych se mohl hejbat, asi bych jim i zatleskal. Tramvaje odjížděj. Všichni zajatci japonskýho císařství se rázem ocitaj v kolejišti. Svoboda. Přebíhám do metra a nechávám se při tom vytroubit stojícim taxikářem od Áček. Ukazuju mu palec nahoru. I když jsem chtěl původně vztyčit prostředníček, usoudil jsem, že palec zafunguje mnohem líp.
Zalejzám do díry. Je půl devátý. Přežil jsem japonskou invazi a nasral taxikáře. Tenhle den zase tak špatnej nebude.