Čtyřicet devět

Prší. Markýza hotelu Arthur se prohejbá pod nahromaděnou vodou. Čekám, kdy někomu spadne na hlavu. Před chvilkou zapadlo slunce. Helsinky mě přivítaly deštěm a silnym větrem. Tramvají jsem se dopravil do hotelu, ubytoval se a vyrazil ven. Prošel jsem si centrum a vydal se zpátky na hotel. Potřebuju se dospat.

Ráno po snídani se vydávám do Sibeliova parku na severu města. Je to teda jih, ale zároveň i sever. Helsinky jsou totiž město uvnitř Helsinek – nebo teda Velkejch Helsinek. Jestli ve městě mluvíš o světovejch stranách, záleží vždycky na tom, o jakejch Helsinkách mluvíš. To pak sice můžeš jít na sever Helsinek, ale fakticky dojít na jejich jih. Každopádně jsem si u památníku Jeana Sibelia udělal v parku obligátní fotku s píšťalama a jdu na kafe.

Se jménem Sibelius jsem se prvně setkal, když mi kamarád v prváku přinesl vypálenou placku se stejnojmenným softwarem pro editaci notovejch zápisů. Příšerně komplikovanej program. Tehdy jsem pověsil na hřebík svoje snahy naučit se psát notovej záznam a vlastně i používání partitur jako takovejch, protože pokud mi v psaní not nepomůže ani software, odmítám je do konce života používat.

Sedim na lavičce u Cafe Regatta a koukám do zálivu, na kterym se povaluje mlha. Postupně sežvejkává veslaře, co vyrazili na ranní trénink.

„Proč jedeš do Finska?“ ptal se mě před odjezdem kamarád. „Ani nevim.“ odpověděl jsem mu zcela upřímně. Něco se stalo. Začal jsem měnit svoje rituály. Začalo to nenápadně. Vyházel jsem oblečení, co jsem na sobě léta neměl – tohle teda dělám docela často. Potom jsem ale prodal všechny knihy, který už jsem přečetl, nebo který vim, že nikdy nepřečtu. To bylo nový. Pak jsem se zbavil všeho, co nemělo smysl vlastnit. Zbavil jsem se i plastovejch holítek v koupelně a nahradil je klasickym bagrem a žiletkama. Každý moje holení teď sice vypadá jako demonstrativní pokus o sebevraždu, rituál je to ale pěknej. No a tak to pokračovalo dál a dál.

A teď jsem tady. V Helsinkách. Proč? Protože můžu. To je dostatečnej důvod. Pro ten krystalickej pocit svobody. Prostě jsem jel a dojel sem – zcela bezdůvodně a bezúčelově. Nikdo mě o to neprosil, nikdo mi to nenavrhnul. Ani jsem tu nechtěl nic cíleně navštívit. Možná ve mně nějaká věc něco spustila. Možná to byl člověk, možná kombinace všeho. Možná mi jenom na konci osmatřicítky konečně zaschnul inkoust na občance a přestal jsem prokrastinovat. Nebo jsem se jenom smířil s tim, že budu nejspíš za pár let chcípat někde na frontě – tak proč ještě nevidět Helsinky, no ne?

„A neni to nebezpečný, takhle o samotě do cizí země?“ zeptala by se mě určitě babička. A co dneska neni, babi? Statistika uvádí, že je větší šance, že člověk umře cestou na letiště, než na cestě do cílový destinace. Navíc Helsinky – to je spíš takovej plyšovej medvídek Evropy.

Ranní autobus na letiště je plnej. Lidí s kuframa tu ale moc neni. Jsou tu hlavně místní, co se po sobotnim flámování vracej před rozbřeskem domů. Linka 300N zastavuje na každym sídlišti a u větších business center. Na konečný nás vystupuje asi tucet. Letiště maj Helsinky moc pěkný. Je to určitě jedno z těch hezčích evropskejch letišť. Na Schiphol to sice nemá, ale na ten má máloco.

Letadlo odlítá za půl hodiny. Embraer 190 Finnairu už čeká na stojánce. Je to tak malý letadlo, že si nezaslouží nástup tunelem. U gatu nás čeká asi pět. Tenhle let bude připomínat spíš cestu private jetem.

Vzlet trvá, bez přehánění, patnáct vteřin. Vypadá to, že by tohle letadlo vzlítlo snad i z letadlový lodě. Odlítáme s párminutovym zpožděnim. Je hodně nízká oblačnost, takže se hned po startu boříme do hradby mraků. Usínám. Budim se někde nad hranicema s Českem. Byl to zajímavej trip, ale těšim se domů. Tohle těšení mi sice ihned po přistání narušuje partička nachcanejch čechů před terminálem, nasraný zaměstnanci letiště a nasranej autobusák padesátdevítky. Nevadí. Další výlet už mám pro jistotu dopředu naplánovanej. Dneska mi bude ke štěstí stačit vyspat se ve svojí posteli.