Tag #autobusy

Prší. Markýza hotelu Arthur se prohejbá pod nahromaděnou vodou. Čekám, kdy někomu spadne na hlavu. Před chvilkou zapadlo slunce. Helsinky mě přivítaly deštěm a silnym větrem. Tramvají jsem se dopravil do hotelu, ubytoval se a vyrazil ven. Prošel jsem si centrum a vydal se zpátky na hotel. Potřebuju se dospat.

Riga byla zajímavá. Prošel jsem velkou část města, zastavil se v pár podnicích, poslechl si lotyšskou slam poetry a dal si místní pivo. Možná se sem ještě vrátim, má to tu zajímavou atmosféru.

Dlouho se mi o Tobě nezdálo. Pamatuješ, jak jsme za školou hráli Pogy a cucali Jesenku? Marek Ti na těláku podrazil nohy a smál se. V dlabačovskym kině je vždycky příjemnej chládek. Škoda, že v něm zrovna nejsem. Jedu stodevadesátjedničkou na Smíchov. Klima jede, ale těžce nestíhá. Litr vody, jindy vcelku bezcenná komodita, je teď můj nejlepší kamarád. U nohou mi leží čísi ovčák a nevypadá, že by se v následujících letech chystal zvednout.

Neprší a nesněží. Je mínus deset a neni to uplně příjemný. Na cigáru si v duchu dávám pár facek za to, že jsem si nevzal rukavice. Zdraví mě kolega, co jde zrovna na odpolední. „Čest,” kejve na mě a přitom mu z kapsy vypadává pětikoruna. „Vypadlo ti bůro,” volám za nim.

„To bude stát tak milion, milion a půl.” Miluju cesty emhádéčkem. Hlavně tim pražskym. Diverzita cestujících je někdy tak bizarní, že si občas řikám, jestli se ještě jedná o diverzitu povah, nebo už o diverzitu mezi živočišnejma druhama. Věta o milionu, respektive milionu a půl, patřila asi dvacetiletý holce z Karlovy univerzity a pokosila s ní asi půlku linky 184.