Čtyřicet osm

Ráno mě budí déšť za oknem. Je něco po osmý. Vařim si kafe a pouštim si další epizodu Kocourů paní Figgové. Nevim proč, ale nic jinýho jsem na týhle cestě zatim neposlouchal. Ani hudbu.

Po sprše začínám balit. Nemám teda moc co — byl jsem tu jen jednu noc, spíš teda přeskládávám rozbordelenej batoh.

Už se mi tu nechce bejt, takže se odhlašuju z hotelu a jdu do tallinnskýho přístavu. Boarding na můj trajekt začne v 11, mám teda ještě hodně času. Zrovna připlul Viking Line. Nechutně velká loď. Sleduju, jak ze svýho tlustýho břicha vyvrhává nekonečnou kolonu aut. Z čumáku zase chrlí náklaďáky a autobusy, jeden za druhym. Z horních palub potom vycházej stovky cestujících. I přes tu velikost lodi mi neni jasný, kam se to všechno naskládalo. Vedle Vikinga už se pomalu cpe náš trajekt Finlandia.

Chvilku si čtu na pohodlnejch sedačkách v terminálu a pak jdu ke gatu. Za turniketem na lístky postává policajt s policajtkou a náhodně si vybíraj lidi, který následně kontrolujou. Samozřejmě, že si vybíraj mě. Vždycky si vyberou mě. Černý hadry, černá kšiltovka, černej batoh. Jsem jasnej kandidát na každym letišti, v každym přístavu i na každý posraný vesmírný stanici.

„Hello, sir! Passport or ID?” směje se fízl.

Podávám mu občanku.

„Ooh! Czechia? Here? You lost?” Otáčí se na kolegyni a ukazuje jí můj doklad totožnosti, asi aby mu uvěřila, že jsem fakt z Česka.

„Hehe! You look lost!” směje se kolegyně.

Ujišťuju ji, že nejsem. Teda minimálně v geografickym slova smyslu ne. Policajti chvilku s občankou prováděj karetní triky. Skenujou ji UV lampou a projížděj skrz Europol detektor — asi jestli nejsem v databázi hledanejch kšiltovkářů.

„You expire next week!” zvedá obočí policajt.

Úspěšně potlačuju nutkání sarkastický poznámky a uklidňuju ho, že už na mě nová občanka čeká doma.

„All OK! You do good trip!”

Trochu mě znervózňuje, že tu neni jedinej rentgen a ani žádná skutečná bezpečnostní prohlídka. Klidně si tak na loď můžeš vzít granátomet. Hlavně měj ale platnej osobní doklad!

Sedám si ke gatu číslo 2 a chvilku pracuju. Po dvaceti minutách začíná boarding. Odsejpá to. Za dalších deset minut jsme všichni na palubě a nástupní most se odpojuje od levoboku lodi. Ani jsem se ještě nestihl posadit a vypluli jsme. Pár remorkérů nás potichu vytlačilo ven z přístavu. Pak už jen tenhle plovoucí panelák nahodil motory a vyrazil směr sever. Venku pořád prší. Je cejtit, že rozrážíme vlny, nic to se mnou ale naštěstí nedělá.

Koukám na ubíhající vodní hladinu a přemejšlim, k čemu byli všichni ty bohové, co vládli mořím. Poseidon a jeho kamarádi například. Nebo Neptun. A kde jsou teď? A byla jejich jediná práce bejt nasranej a topit námořníky i s jejich kocábkama? Nebo je měli ochraňovat? Pokud ochraňovat, dělali dost špatnou práci, protože námořní doprava nikdy nebyla bezpečnej podnik. Ale možná jsem k nim zbytečně kritickej. Musí bejt těžky bejt bohem. Asi je to jen nějakej pozůstatek Emanuela Rádla v mojí DNA. Ten taky rád kritizoval, dokonce samotnýho Platóna! Touha kritizovat antický filozofy teda nejspíš není součástí dědičný matice rodu, a i kdyby byla, určitě ji nejde aplikovat i na antický božstva. Tim si ale svoje myšlenkový pochody nebudu kazit. Námořní doprava je riskantní a vždycky byla!

Neptun i Poseidon dneska stojej při mně. Po dvouhodinový plavbě, kterou nám spíš prodlužovala než zkracovala lodní kapela Salát, připlouváme do Helsinek. Moře se pár posledních mil hodně zlobí. Desítky malejch ostrůvků u pobřeží Finska si mezi sebou přehazujou vlny a my jsme mezi nima. Uklidní nás až vypnutí motorů a kontakt s remorkérem před přístavem. Po zadokování a vylodění vycházim před terminál a dávám si cigaretu.

Prší. Fouká odpornej boční vítr, ale cejtim příjemnej pocit. Dorazil jsem do cíle svojí cesty.