Čtyřicet sedm

Riga byla zajímavá. Prošel jsem velkou část města, zastavil se v pár podnicích, poslechl si lotyšskou slam poetry a dal si místní pivo. Možná se sem ještě vrátim, má to tu dobrou atmosféru.

Dopolední odjezd z města se trochu komplikuje. Nepodařilo se mi koupit místenku na LTG. Při pohledu na třívagónobej expres a nástupiště plný lidí mi je jasný, že tuhle část cesty budu muset odjet autobusem. V tomhle vlaku neni dovolený stát. Pokud nemáš místenku, nejedeš.

Autobusák neni daleko od vlakovýho nádraží. Obejdeš jeden obchoďák, potom druhej a nakonec projdeš místní tržnicí.

Je tu narváno. Na každym z dvaceti nástupišť jsou hrozny cestujících. Jsou tu, a stojej, seděj, čekaj. Čekám s nima. Nikdy už je neuvidim. Sehrajeme všichni svoji epizodní roli a rozutečeme se do celýho Pobaltí. Můj autobus má odjíždět za tři minuty z nástupiště 7, ale ještě neni ani přistavenej. Kontroluju digitální panel nad ostrůvkem, jestli jsem si správně zkontroloval čas odjezdu. Ne snad z nervozity, spíš z nedočkavosti. Nebo možná z nudy. Vim ale, že čas sedí. Odjezd ve 12:00.

Za minutu přijíždí nesmyslně velká Scania FlixBusu. K mýmu údivu nás do ní nastupuje jenom deset. Znuděnej autobusák kontroluje místenky a posílá nás zadníma dveřma k nástupu.

Je minutu po dvanáctý a odjíždíme. Budou to nepohodlný čtyři hodiny. Je tu tak málo místa, že se na sedačce nedá ani natočit bokem.

Riga zažívá polední špičku. Chytáme ale zelenou vlnu na magistrále. Po půl hodině už jsme na výpadovce. Další tři hodiny se nic neděje. Jedeme podél monotónní krajiny. Les nalevo, les napravo. V porovnání s předchozíma cestama teda aspoň nějaká změna.

Ainaži. První náznaky hranice. Starý zrezivělý budky celníků a polorozpadlý mýtný brány pro náklaďáky. Asi kilometr za hranicí nás zastavuje estonská policejní hlídka. Řidič vystupuje do uličky a budí všechny spící.

„Připravte si doklady!“

Dvojice policistek bleskurychle kontroluje všem pasy a občanky. Všechno je během pěti minut hotový. Jedna z policistek při vystupování všem popřeje šťastnou cestu.

Půl pátý a tři minuty. Tallinn. Město začalo z ničeho nic. Les, pole, a najednou cedule města a za ní hned zástavba. První domy připomínaj náhodnou německou vesničku v okolí Sudet. Dál už začíná bejt jasný, že jsme někde na severu Evropy. Reklamy na zimní oblečení a všudypřítomný vtipný slova, který Slovan rozhodně nedokáže dekódovat.

Autobusovej terminál je docela daleko od centra. Kupuju si lístek a nasedám do tramvaje. Je čistá, tichá a docela prostorná. Za osm zastávek přijíždim do přístavu, ve kterym jsem ubytovanej. Po třech nocích v hostelech a jedný ve vlaku si dopřávám hotel. Tříhvězda, ale pro mě je to luxus. Možná zbytečnej, ale hodí se mi, že je přímo v přístavu.

Obligátní sprcha a vyrážim do centra. Tallinn je hezký město. Historická část je v porovnání s Vilniusem a Rigou miniaturní, ale pěkná. Dávám si večeři nedaleko radnice. Je teplo, jasno a bezvětří — zatim nejhezčí počasí, co jsem chytil. Po večeři se vydávám do přístavu pro hydroplány. Žádný v něm nejsou, ale jmenuje se tak. Jsou tu sauny, popup stánky s pitim a burgrama, DJs a kavárny. Fajn místo. Zůstávám tu až do západu slunce, potom sedám na autobus zpátky do hlavního přístavu. Jsem unavenej a nechce se mi už vůbec nic dělat. Chvilku si čtu, ale hned usínám.

Sedíme na palubě nějaký německý válečný lodi. Řikáš mi, že na tý minulý měli mnohem lepší víno. Nechápavě se na Tebe dívám, protože v ruce držíš půllitr s pivem.