Pršelo. Už zapomněl, jak mu déšť chyběl. Stesk po dešti se mu přes všechny starosti a povinnosti v hlavě rozpil do ztracena. Nahradila ho únava, výčitky z nezaplacených složenek a všech těch narozeninových a zásnubních oslav, ze kterých se s elegancí pumy našlapující v minovém poli vymluvil.

Pamatuješ časy, kdy nepřijít domů včas nebyla jenom nepříjemnost, ale skutečnej problém? Problém, kterej nepředstavoval jenom zaracha — ten byl by default za to, že existuješ. Pokud si ale nepřišla v sedm, ve kterejch si slíbila, znamenalo to, že museli rodiče řešit tvoji nepřítomnost. Moc možností ale neměli. Jít ven a hledat tě, nebo volat policii. To byla víceméně celá nabídka možností.

Trump byl oranžovější než obvykle. Možná se mu do obličeje odrážel ten červenej koberec, kterej se pro Putina rozhodl nachystat. Prší. Představuju si, jakym hlasem mluví můj vnitřní vypravěč. Je to určitě zvučnej hlas. Rozvážnej a hlubokej, připomínající hlas Philipa Marlowa. Je trochu nesrozumitelnej — to dělá ta zapálená cigareta v koutku.

Procházka po Karlově mostě v sedm ráno má mnoho výhod. První je samozřejmě absence turistů. Další jsou potom například perfektní světlo na focení nebo ideální počasí na běh. Ani jedno dneska neprovozuju, šel jsem se prostě jenom projít předtim, než vypuknou první požáry ve městě. Kavárny maj ještě zavřeno, takže si nesu kafe z domova. Karlova, Liliová, Řetězová. Všude prázdno. Centrum je moje.

Dlouho se mi o tobě nezdálo. Pamatuješ, jak jsme za školou hráli Pogy a cucali Jesenku? Marek ti na těláku podrazil nohy a smál se. V dlabačovskym kině je vždycky příjemnej chládek. Škoda, že v něm zrovna nejsem. Jedu stodevadesátjedničkou na Smíchov. Klima jede, ale těžce nestíhá. Litr vody, jindy vcelku bezcenná komodita, je teď můj nejlepší kamarád. U nohou mi leží čísi ovčák a nevypadá, že by se v následujících letech chystal zvednout.

Neprší. Pršelo snad celej měsíc. Přišlo vedro a s nim čas na kraťasy a rakovinotvorný antiperspiranty. Miloš mi vypráví o Colours of Ostrava. Mám zaostřeno na vysočanskej železniční koridor za jeho hlavou. Zrovna po něm projel CityElefant.

Venku zase prší. Dočítám další kapitolu knížky Mikoláše Tučka a řikám si, jestli budu mít taky někdy důvod napsat malou sbírku pamětí a hlavně, jestli v nich bude vůbec o čem psát.

U Glaubiců je plno. Bouřka zahnala půlku města do hospod. Pracuju s Honzou na třetím půllitru prazdroje a bavíme se o tom, jak se daří Rodenovi v jeho roli terepeuta Pošty. Přichází Martin. Ani si nesundal bundu a už vytahuje novinky z bulváru. Poláci k nám zase dovážej zkažený maso a Martin to komentuje větou „Co od Poláků taky čekat, že jo?”

Cestu dvojkou z Podolí mám rád. Ne vždycky. Někdy jí rád nemám, někdy totiž stojí za hovno. Ale některý věci v životě prostě jednou za čas stojej za hovno. Na Kublově je prázdno. Jsem jedinej na zastávce. Ve vzduchu je cejtit jaro. Jaro a Staropramen.

Sněží... Vypadá to ale, že většina ostatních lidí takovýhle strach a nejistotu téměř nepociťuje. Když dostanou příležitost, pokoušejí se o sobě povídat překvapivě otevřeně. Řeknou vám třeba „Já hraju vždycky tak fér a na rovinu, až je to málem o strach.”, nebo „Mně vždycky všichni snadno ublíží a neumím vycházet s lidma,” anebo