Prší. Markýza hotelu Arthur se prohejbá pod nahromaděnou vodou. Čekám, kdy někomu spadne na hlavu. Před chvilkou zapadlo slunce. Helsinky mě přivítaly deštěm a silnym větrem. Tramvají jsem se dopravil do hotelu, ubytoval se a vyrazil ven. Prošel jsem si centrum a vydal se zpátky na hotel. Potřebuju se dospat.

Ráno mě budí déšť za oknem. Je něco po osmý. Vařim si kafe a pouštim si další epizodu Kocourů paní Figgové. Nevim proč, ale nic jinýho jsem na týhle cestě zatim neposlouchal. Ani hudbu. Po sprše začínám balit. Nemám teda moc co — byl jsem tu jen jednu noc, spíš teda přeskládávám rozbordelenej batoh.

Riga byla zajímavá. Prošel jsem velkou část města, zastavil se v pár podnicích, poslechl si lotyšskou slam poetry a dal si místní pivo. Možná se sem ještě vrátim, má to tu zajímavou atmosféru.

Vilnius. Sedm hodin a pět minut ráno. Na první kolej přijíždí LTG Link. I v tomhle vlaku se mi podařilo chytnout místenku do první třídy. Je to úplně stejnej typ soupravy, kterou jsem do Vilniusu přijel. Sedám si na čtyřku se stolem a dostávám vodu. Následuje nabídka kávy a čaje. Kafe si z nádraží nesu svoje, takže s díky odmítám. Otevírám notebook a začínám pracovat.

Železniční zastávka Vilnius je útulná stavba, kterou bych sice do žebříčku nejhezčích evropskejch nádraží nezařadil, ale účel plní. Je tu všechno, co potřebuješ – trafika, kavárna, lavičky, záchody.

Litva. Ten pocit, když se poprvé ocitneš v zemi, ve který jsi nikdy nebyla. Bylo by odvážný tvrdit, že to s tebou udělá něco zásadního. Prostě jsi přejela z jednoho bodu, co něco znamená, do bodu, co znamená něco jinýho. Teda pro někoho. Vlastně pro spoustu lidí. Jenže už není nikdo, kdo by ti to potvrdil. Hraniční kontrola neproběhne. Nikde nestavíš. Není tu jediná cedule. To, že jsi v jiný zemi, ti oznámí až tvůj operátor.

Neděle, osmnáct hodin a patnáct minut. Ve Fantově kavárně nezbejvá jediný volný místo. V tuhle hodinu jsem tu vlastně nikdy nebyl, takže nedokážu říct, jestli je to normální, nebo ne. Baltic Express jede na minutu přesně. Dokonce na vteřinu. Je za devět minut sedm. Píšu kamarádce, že vyrážim na cestu. Zrovna se vrací s manželem z Polska. Prej se naše vlaky budou křížit někde u Pardubic.

Pršelo. Už zapomněl, jak mu déšť chyběl. Stesk po dešti se mu přes všechny starosti a povinnosti v hlavě rozpil do ztracena. Nahradila ho únava, výčitky z nezaplacených složenek a všech těch narozeninových a zásnubních oslav, ze kterých se s elegancí pumy našlapující v minovém poli vymluvil.

Pamatuješ časy, kdy nepřijít domů včas nebyla jenom nepříjemnost, ale skutečnej problém? Problém, kterej nepředstavoval jenom zaracha — ten byl by default za to, že existuješ. Pokud si ale nepřišla v sedm, ve kterejch si slíbila, znamenalo to, že museli rodiče řešit tvoji nepřítomnost. Moc možností ale neměli. Jít ven a hledat tě, nebo volat policii. To byla víceméně celá nabídka možností.

Trump byl oranžovější než obvykle. Možná se mu do obličeje odrážel ten červenej koberec, kterej se pro Putina rozhodl nachystat. Prší. Představuju si, jakym hlasem mluví můj vnitřní vypravěč. Je to určitě zvučnej hlas. Rozvážnej a hlubokej, připomínající hlas Philipa Marlowa. Je trochu nesrozumitelnej — to dělá ta zapálená cigareta v koutku.