Z polovičního spánku mě probouzej turbulence. Jsou to klasický klepačky, co člověk zná z přeletů nad horskejma oblastma. Chvíli se tomu snažim nevěnovat pozornost, ale ani po pěti minutách turbulence neustávaj. Vypínám zatemnění okýnka pomocí trojstisku tlačítka. Tuhle rádoby futuristickou vymoženost má Dreamliner, a já doufám, že ji Boeing do jinejch letadel už dávat nebude.

Po všech těch letošních low costech jsou Turkish Airlines vítanou změnou. V economy je nejen místo na nohy, dokonce dostávám i teplou a dobrou snídani s moučníkem.

Prší. Markýza hotelu Arthur se prohejbá pod nahromaděnou vodou. Čekám, kdy někomu spadne na hlavu. Před chvilkou zapadlo slunce. Helsinky mě přivítaly deštěm a silnym větrem. Tramvají jsem se dopravil do hotelu, ubytoval se a vyrazil ven. Prošel jsem si centrum a vydal se zpátky na hotel. Potřebuju se dospat.

Ráno mě budí déšť za oknem. Je něco po osmý. Vařim si kafe a pouštim si další epizodu Kocourů paní Figgové. Nevim proč, ale nic jinýho jsem na týhle cestě zatim neposlouchal. Ani hudbu. Po sprše začínám balit. Nemám teda moc co — byl jsem tu jen jednu noc, spíš teda přeskládávám rozbordelenej batoh.

Riga byla zajímavá. Prošel jsem velkou část města, zastavil se v pár podnicích, poslechl si lotyšskou slam poetry a dal si místní pivo. Možná se sem ještě vrátim, má to tu zajímavou atmosféru.

Vilnius. Sedm hodin a pět minut ráno. Na první kolej přijíždí LTG Link. I v tomhle vlaku se mi podařilo chytnout místenku do první třídy. Je to úplně stejnej typ soupravy, kterou jsem do Vilniusu přijel. Sedám si na čtyřku se stolem a dostávám vodu. Následuje nabídka kávy a čaje. Kafe si z nádraží nesu svoje, takže s díky odmítám. Otevírám notebook a začínám pracovat.

Železniční zastávka Vilnius je útulná stavba, kterou bych sice do žebříčku nejhezčích evropskejch nádraží nezařadil, ale účel plní. Je tu všechno, co potřebuješ – trafika, kavárna, lavičky, záchody.

Litva. Ten pocit, když se poprvé ocitneš v zemi, ve který jsi nikdy nebyla. Bylo by odvážný tvrdit, že to s tebou udělá něco zásadního. Prostě jsi přejela z jednoho bodu, co něco znamená, do bodu, co znamená něco jinýho. Teda pro někoho. Vlastně pro spoustu lidí. Jenže už není nikdo, kdo by ti to potvrdil. Hraniční kontrola neproběhne. Nikde nestavíš. Není tu jediná cedule. To, že jsi v jiný zemi, ti oznámí až tvůj operátor.

Neděle, osmnáct hodin a patnáct minut. Ve Fantově kavárně nezbejvá jediný volný místo. V tuhle hodinu jsem tu vlastně nikdy nebyl, takže nedokážu říct, jestli je to normální, nebo ne. Baltic Express jede na minutu přesně. Dokonce na vteřinu. Je za devět minut sedm. Píšu kamarádce, že vyrážim na cestu. Zrovna se vrací s manželem z Polska. Prej se naše vlaky budou křížit někde u Pardubic.

Pršelo. Už zapomněl, jak mu déšť chyběl. Stesk po dešti se mu přes všechny starosti a povinnosti v hlavě rozpil do ztracena. Nahradila ho únava, výčitky z nezaplacených složenek a všech těch narozeninových a zásnubních oslav, ze kterých se s elegancí pumy našlapující v minovém poli vymluvil.